Dovolená v Zermattu aneb cesta tam a zase zpátky

Povídání o tom, jak jsme zase jednou jeli podle GPS, jak /ne/ vylézt na Matterhorn s dvouletým synem, jak se vyhnout českým dálnicím o víkendu a uvíznout na dálnicích ve Švýcarsku a o jednom velkém překvapení…

    Pobyt v Zermattu jsme plánovali dlouho /s několikaletým předstihem/, jelikož se nejednalo o klasickou dovolenou, ale chtěli jsme v rámci naší „dovolené“ vystoupat na Matterhorn a splnit si tak jeden ze snů.  Ačkoli souhra okolností a náhod a má intuice říkaly, ať nejezdíme, my se nakonec vydali letos na počátku září na cestu, i když od začátku bylo jasné, že jsme měli zůstat doma.

    Od pátku se balíme, původně jsme měli odvézt našeho psa  Bentleyho–  bernského salašníka – ke známým, syna předat babičce a v pohodě se balit. Vše je jinak. Známým hárá fenka a nemohou našeho psa hlídat, tak v den odjezdu narychlo zaučujeme sousedku v podávání žrádla a ukazujeme jí nejkratší cestu ze zahrady pro případ, že by  Bentley neměl chuť na granule ale na ni. /jedná se o tři dny, pak už se vrací rodiče a ti se psa postarají/

    Další změny nastávají za chodu.  Na poslední chvílí nám odpadá také hlídání nejmladšího – dvouletého- syna, který samozřejmě vyžaduje větší péči než jen krmení od sousedky, tak jej bereme s sebou s tím, že se při horolezení budeme střídat – v Zermattu nás čeká náš horský vůdce – známý kluk, super lezec, který s námi poleze na střídačku. Tím, že se musí balit více věcí a hlavně jedeme s malým dítětem, posunujeme čas odjezdu na později a klasicky se budeme přemisťovat v noci. Je rozdíl balit jednoho člověka a balit s sebou ještě dítě a tak mám nervy na pochodu – tady je ještě relativně teplo, v Alpách však již sněží, musí se na půdu a vytáhnout zimní oblečení pro syna, znovu jedeme do obchodu nakoupit jídlo pro syna, postýlka… Zhruba okolo 22 hodiny máme věci v autě, jsme nabaleni doslova k prasknutí stejně jako je k „prasknutí“ nálada, jediný v pohodě je syn, který se těší, že bude spát v autě a pojede papapapa.

    Vyjíždíme. GPS hlásí dojezd na místo až po 12 hodině zítra, což mi nesedí k počtu km – jedeme většinu po dálnici a cesta je dlouhá okolo 1300 km, přece na to musí stačit max. 11 hodin a ne 13 hodin… Jak jsem tady ještě bláhová. Synovi balím jen malou snídani, budeme určitě na místě do 10 hodin a to se najíme v pensionu.

    Zhruba po 30 minutách nás zastavuje silniční kontrola, vlastníme vůz Berlingo a nevím, zda si myslí, že někoho převážíme, ale pánové mne nechají otevřít kufr, ze kterého postupně vypadne nočník, lano a cepíny a jen má rychlost zamezí zhroucení celého našeho „balícího“ prostoru. Se slovy „aha, tak vidím, že jedete na dovolenou“ se pokouším nacpat vše zpět a zavřít kufr – věřím, že jej otevřu až u pensionu při vybalování…

    Cesta pak ubíhá v klidu, jízda po dálnicích v noci je fajn, syn spí, my se střídáme v řízení. V sedm ráno jsme ve Švýcarsku a GPS ukazuje, že do cíle je to 100 km a čas potřebný na cestu je 3,5 hodiny… Tak tomu nerozumím, znovu se ujišťuji, zda je trasa dobře zadaná, žádná změna – tak to asi pojedeme čtyřicítkou či co? Kdyby alespoň čtyřicítkou… Bohužel po zbytek cesty do Taesche /městečko před Zermattem, kde máme ubytování/ pojedeme opravdu nejrychleji 40 km/ h – jedeme totiž „nejkratší“ možnou cestou navolenou v GPS a ta vede přes průsmyky a serpentýny /později, když to povídáme klukům v Zermattu, se tito řežou smíchy, touto cestou oni snad ani nikdy nejeli a to tady jsou už x let celé prázdniny/. Syn je již dostatečně vyspaný a dožaduje se jídla, tak zastavujeme ve výšce 2 050 m n.m. na snídani. Venku dva stupně pod nulou a fouká, musím znova otevřít kufr a vytáhnout zimní oblečení a znova mi vše vypadne a znova vše balím… Nálada opět klesá k teplotě okolního vzduchu a jedině syn je na pohodu. Na snídani sní všechno, co mu dáme i část našeho jídla – prostě se přecpe, což není, jak se ukáže posléze, pro cesty přes serpentýny dobrý start.  Po 40 minutách sedáme do auta a jedeme, řídím a říkám si, že výše už snad nepojedeme a že ta cesta, co kousek prosvítá před námi a vlní se jako had do mnohem větší výšky než jsme teď, není naše a že…

    Byla naše. Cestou dosahujeme vrcholu přes 2 220 m n.m., kde se prý často lezci před výstupem na Matterhorn aklimatizují v místních pensionech, my zde „jen tak“ projíždíme po 11 hodinách cestování z ČR, paráda. Synova snídaně se pochopitelně rozhodne opustit žaludek, a jelikož jedeme po serpentýnách a není, kde zastavit, cestují vzadu se snídani v klíně a v dlaních asi tak 4 km, brrrr ještěže řídím.

   Ve 13 hodin odpoledne přijíždíme do cíle, je nádherně, hory překrásné, okamžitě zapomínáme na nepříjemnosti z cesty a těšíme se na ubytování a na jídlo a BINGO. Na dveřích pensionu nám oznamují, že nás rádi ubytují, že recepce je otevřena do 12 a pak od 16 hodin. Je přesně jedna odpoledne. Nedá se popsat pocit, který mám – po 15 hodinové cestě, s dvouletým prckem, autem nabaleným vším možným, vzadu v autě to vypadá jak po výbuchu a s tím tady budeme 3 hodiny čekat!?

   Je druhý den a já přesně v osm ráno nastupuji na aklimatizační výstup na Breithorn 4 165 m n.m. – má první čtytisícovka. Je nádherně, azuro, bílý sníh, příjemná teplota, užívám si výstupu a říkám si, třeba už bude jen dobře. Partner mezi tím dole balí syna a svůj batoh tak, aby byl na zavolání připraven na nástupní stanici lanovky, kde já dojedu, vyměníme syna a na aklimatizaci odjede pro změnu on. Myslím, že obsluha lanovky dodnes nepochopila naše manévry – já vystupuji z lanovky, předávám partnerovi osmu, jistítko do ledu a opalovací krém, on mi předává hrníček s čajem, kočárek a syna, který mu mezitím vytáhl helmu z batohu a odpochodoval s ní do místní prodejny suvenýru – tlačí nás čas, s řevem, teď už si nás všimli skutečně všichni, synovi beru helmu a partner odjíždí lanovkou nahoru. Já sbírám a uklízím věci do kočárku a mířím na vláček do pensionu, stále s řevem, jelikož syn chtěl jet taky „papa s tati“. Docela bych si zchrupla, syn už má však odpolední spaní za sebou a tak jedeme běžný denní režim, fuška teda.

   Večer jsme konečně všichni spolu, přišli i kamarádi a domlouvá se první výstup na Matterhorn – jde partner, já půjdu pak. Čekají nás se synem dva dny v „nížině“ a pak se vyměníme a bude to naopak. Je překrásně a má být až do konce týdne jasno bez sněžení, vypadá to, že už bude opravdu jen dobře…  Kluci dorazí na chatu Hoernli, voláme si, těší se na výstup, my se synem jezdíme na kole, procházíme se po Zermattu, jezdíme lanovkou – paráda.

   Středa je dnem výstupu první skupiny na vrchol Matterhornu z chaty Hoernli. Od rána čekám sms a informace z cesty. Stále nic… Okolo jednácté dopoledne to začíná: „Vyšli jsme o hodinu později, nefungovala mi čelovka“, zhruba po hodině: „Musíme to otočit, ztratil jsem 200 výškových metrů pod vrcholem mačku“, za nějakou dobu „Asi nestihneme poslední lanovku ze Schwarzsee, dojdeme pozdě“… a je to. Je jasné, že bez mačky je cesta dolů obtížná, trnu strachy a přeji si, ať už jsou hlavně dole. U všech těchto výstupu platí – dostat se nahoru je fajn, dostat se dolů je cíl! Mezi tím vyplňuji synovi čas a jedeme zase lanovkou na Furi a jezdíme na kole, ale myšlenkami jsem pořád s nimi. Je jisté, že poslední lanovku už nestihnou, buď přespí na Hoernli nebo půjdou až dolů a to bude teda mazec – v jeden den stoupání z ca 3 200 m n.m. do ca 4 200 m n.m. a pak sestup do 1 300 m n.m. – pomalu mi dochází, že já asi nahoru nepůjdu, nebude se mnou mít kdo jít… Kluci přišli dolů ve 21,30 hodin /ráno vstávali ve 4,30 hodin/ připravila jsem jim večeři a čekám na povídání, oni jsou však úplně hotoví a tak se jde spát.

   Je čtvrtek a já pláču, ne v duchu, právě jsem zavřená v pokoji a brečím si tu jak malá. Nahoru na vrchol nejdu, nedostanu ani šanci, ach jo ach jo ach jo a to je tak krásně. Vztekám se, jsem smutná, bezradná, naštvaná – nic mi to není platné, Matterhorn uvidím jen z dálky letos bohužel.

   Výhodou celé nové situace je, že máme zničehonic dva dny jen pro nás tři – v podstatě od příjezdu jsme se střídali v hlídání a moc jsme spolu nebyli. Je nádherně a tak chodíme po „menších“ horách společně a užíváme si. Partner se mi zdá najednou po obědě takový zvláštní a podivně upjatý na to, že až syn vstane po odpoledním spaní, musíme, prostě musíme, ještě vyjet na Schwarzsee. Vůbec tomu nerozumím, byli jsme tam včera, ještě k tomu syn vstává až okolo 15,30 – doslova s vyplazeným jazykem sedáme ve čtyři na lanovku směr Schwarzsee – já teda v náladě „nic moc“, protože od Furi a výše sněží a vane velmi silný vítr. Vystupujeme ve výšce okolo 2 600 m n.m., výše nechci se synem jet, není vidět na krok, fouká, sníh padá přímo do očí, syn z toho není dvakrát nadšen, není slyšet vlastního slova. Partner nás „žene“ směrem jakoby k úpatí Matterhornu, který není pochopitelně vidět, všude je tzv. bílá tma.

   A pak to přišlo… Partner mi něco říká, nerozumím kvůli větru, něco se chce prý zeptat, ukazuju mu, ať to dořešíme na lanovce a chytám obal od foťáku unášený větrem. Nic, partner se nehýbá z místa a tak se snažím odezírat ze rtu, co blázní, do toho všeho si zničehonic kleká a sahá do kapsy a mi to vše dochází… Vždy jsem si přála zažít romantickou žádost o ruku, na kterou nezapomenu, která bude symbolem lásky a tak ji mám. Partner klečí v ruce prstýnek, já v náručí řvoucího syna, kterému sníh zalepil oči a vítr ucpal ústa, nerozumím nic, jen kývám hlavou a chce se mi smát a brečet zároveň, do toho se nám vysypává batoh a obal od foťáku definitivně mizí v údolí, navlékám si prstýnek a bum ho – na pár sekund se vše uklidní – počasí i syn, je vidět část Matterhornu, je slyšet, padáme si do náruče a řečeno slovy syna, děláme tuli tuli. Krása desíti sekund. Sněhová bouře je zpět a my se ženeme na lanovku, jenže ta NEJEDE. V zápalu situace jsme nesledovali čas a poslední lanovka odjela 16,45 hodin tak, jak je všude psáno. Naprosto nekontrolovatelně se rozbrečím, emoce si se mnou hrají, jednak ta žádost o ruku a jednak představa, co nás čeká teď… Tu se zjevuje obsluha lanovky, pan José /jméno tohoto „boha“ nikdy nezapomenu/, který nám říká, že si nás všiml, že mu bylo jasné, že dolu nesejdeme a tak neodjel poslední kabinou a počkal na nás. Pořád brečím, což ho uvádí do rozpaků a líčí nám, jak se mu nevydařilo manželství a jak měl ženu semetriku – více než aktuální téma. Z mezistanice Furi už musíme pěšky, což tak nevadí, po několika metrech sestupu se počasí umoudřuje a v Zermattu je již zase krásně.

   A omámeni krásou situace uděláme poslední, bohužel špatné, rozhodnutí tohoto výletu. Domů nepojedeme dneska v noci /ze čtvrtku na pátek/, ale teď si to užijeme a vyjedeme zítra, tj. v pátek okolo oběda a v ČR tím pádem nezažijeme plné páteční dálnice…

   A jak jsme naplánovali, tak se stalo. Úspěšně se vyhnuli zácpám na české straně…Vyjíždíme až po 12 hodině, trasa v GPS je již správně navolena, sice si najedeme asi 80 km, ale pojedeme celou cestu po dálnici – čas dojezdu se nám objevuje 01:15 hodin ráno – krása. Další povídání by bylo na samostatný příběh – tak jen krátce, čas dojezdu byl nakonec 06:00. I na zpáteční cestě jsme na švýcarské straně drželi průměrnou rychlost pod 40 km/h – ono totiž nejen Češi jezdí v pátek na chalupy a na víkend mimo město. V podstatě až do osmi do večera jsme se střídavě posunovali v zácpách a uzávěrách dálnic a to i v Německu. Do toho nás Němci „vyšplouchli“ se zavřenou pumpou na dálnici a další až po 80 km – to jsme všichni tři prosili auto, ať ještě jede a dojede na benzínku…  Je pravda, že v Česku jsme už v zácpě neuvízli, ale to už nám bylo jedno, měnili jsme se po hodině v řízení, protože jsme usínali za volantem málem.

   Zábavná cesta zpět stejně jako celý výlet.  Holt někdy se daří od začátku až do konce. A to tam jedeme za rok znova – Matterhorn čeká a musí se oslavit výročí zasnoubení, že.

   A závěrem, hned po příjezdu jsme se hodinu vyspali, syn byl čilý po krásně prospané noci a v pravé poledne jsme již stáli na startu závodu na 5 km, resp. 10 km – oba jsme to zaběhli v rekordních časech – pobyt ve vysokých horách dělá divy.