LH 24 - "lehké" povídání o těžkém závodě a jelenovi na trati

30. 01. 2016 21:49:22
Jsou závody, které člověk vyhraje už tím, že doběhne do cíle a extrémní zimní závod "24 hodin na Lysé hoře" mezi ně určitě patří. Naběhat za den 100 km s převýšením 6400 metrů bylo letos naše maximum, ale není všem dnům konec, že.

Běžecká aplikace mi v kapse hlásí, že jsem na jedenáctém kilometru a já vím, že už jen necelý kilometr a jsem v cíli, jsem v cíli po téměř 24 hodinách. Zrychluji tempo a za chvílí slyším moderátora, chci se ovládnout, ale nejde to a já začínám brečet, vzlykat nahlas a je mi tak nějak pěkně a unaveně dohromady. Poslední pípnutí čipu na kontrole, vyšlapat schody a je konec. Můj přítel, parťák v celém závodě, mne objímá, smějeme se a radujeme. Ještě 1,5 hodiny zbývá do konce závodu, my však v klidu vychutnáváme cílovou atmosféru, jelikož oba víme, že už na to holt nemáme, už nestihneme ani to půlkolo nahoru ke kontrole na Lysé hoře, už jsme prostě "hotoví". Ale stálo to za to.

Je sobota ráno a my fungujeme dle den předem přesně nastaveného scénáře. Přijíždí hlídací babička a přebírá péči o syna, partner se dává do kupy déle, tak já vyrážím se zavazadly na Ostravici, ať nám je vyvezou na Sepetnou a my pak už jen dojedeme na start v klidu a s malým baťůžkem s povinnou výbavou. Přijíždí dodávka - jede poslední obrátku se zavazadly nahoru a všichni do ní rázem začínají poněkud hekticky házet batohy a tašky. Během momentu je prostor plný, resp. u dveří je vše naskládáno tak, že doprostřed se nic nedostane a je tam jen nevyužitý prostor. Vlezu dovnitř a začnu zavazadla upravovat, posouvat od dveří a přidávat další tašky a najednou zjistím, že jsem zcela zavalena a nemůžu ven. Řidič na mne volá, že je to ok, že mne vyveze "zadara" nahoru taky. No to teda není ok - volám na něj zpět, že mám doma ještě parťáka /bydlíme sice 5 km od startu, ale pěšky sem nepůjde/, že musím ven, neslyší... Naštěstí jeden z běžců je blízko a chápe, co se děje, tak vyskočí téměř za jízdy do vozu a "probourá" mi cestu ven. Uf, tak to bylo teda o fous.

Za hodinu jsme opět na Ostravici, míříme k odstavnému parkovišti akce LH 24, kde nám organizátor sdělí, že už mají plno, ať to "dáme" jinam. Koukám nechápavě, jakože kam to máme dát, městečko praská ve švech, auta parkují, kde se dá. Krčí rameny a zbaběle zdrhá pryč. Hlavně klid říkáme si oba, bude hůř. Pomalu projíždíme Ostravicí tam a zpět, nechci riskovat a stát u krajnice, tak hledáme místo na parkovištích okolo. A bingo, najednou nečekaně vyjíždí auto asi 50 m od startu z řádného parkoviště u obchodu a my tak parkujeme vůz zhruba deset minut před odstartováním celé akce.

Petr vyráží na trasu jako první, čeká nás okruh 12 km s převýšením 800 m, z toho je ca 5,7 km stoupání a pak seběh proložený místy rovinkou. Jsme kategorie MIX dvojice, strategie na celých 24 hodin je střídat se po okruhu, dali jsme si cíl 8 kol /každý čtyři kola/, možná tajně sníme o kole devátém, desátém... jak jsme byli bláhoví... bylo to celé o tolik těžší než jsme mysleli...

Závodníci odběhli či odešli a já si vycházkovým tempem dokráčím k transformátoru, kde, dle propozic na FB, budou uschována vyvezená zavazadla. Aniž bych to plánovala, začíná můj soukromý "zavazadlový" běh v délce ca 1 km, který absolvuji několikrát... Start-transformátor, je mi řečeno, že zavazadla zde "jako vždycky" bývají, ale letos jsou na hotelu Sepetná, přijdu na Sepetnou, kde mi slečna organizátorka oznámí, že batohy jsou přeci "jako vždycky" u transformátoru, dovoluji si oponovat, že tam nejsou a tak mne vyšle za jiným organizátorem, jehož odpověď zní už jen suše - "jako vždycky". Říkám mu, že nevím, co je "jako vždycky", jelikož jsem na závodech poprvé. No a tak mne pošle pro změnu k transformátoru. Tady mi paní s úsměvem řekne, že asi teda budou u odbočky na Relax centrum a já hbitě startuji svůj druhý okruh. U odbočky nejsou, ale je zde jeden z organizátorů, trochu se sice bojím zeptat, ať se nedozvím, že vše je přece "jako vždycky", ale pán mi velmi podrobně vysvětlil, že se kolegové spletli a zavazadla jsou na Sepetné letos. A vyrážím znova - na Sepetné nejsou, hledám v hotelu, na recepci, zastavuje mne organizátor a uklidňuje mne, že zavazadla jsou přece "jako vždycky". Odevzdaně jdu k transformátoru a smiřuji se s tím, že budeme bez batohů. A pak najednou zázrak - dvojice za mnou se baví mezi sebou a slečna říká, že je super, že našli tak rychle zavazadla, že nemuseli jít "jako vždycky", ale měli je rovnou pod nosem. Opatrně se dotazuji, kde teda batohy najdu a odpověď "Na Sepetné" mi málem způsobí infarkt. Oba mi pak upřesní, že nejsou na Sepetné uvnitř, ale před Sepetnou venku, v přístřešku, který je vedle schodiště z Relax centra. Mé první malé vítězství - našla jsem zavazadla a jsem šťastná.

Máme objednán asi 50 lůžkový pokoj bez sociálního zařízení s přesně vymezeným obdélníkem 2x1 m na spacák a naše věci. Obsadili jsme si místo u topení a zásuvek, snažím se vytvořit ve věcech alespoň trochu řád, ať nemusíme nic hledat - po prvním okruhu už je mi zcela jedno, kde co je, hlavně, že se mám kde natáhnout. Vzhledem k mému tréninkovému "batohovému" běhu mi moc času nezbývá, dle aplikace v mobilu vidím, že již Petr míří dolů. Obleču se a připravím do svého prvního kola i já.

První okruh byl pro mne dlouhý, jelikož neznám trasu, i když chodíme sice na Lysou horu každý týden avšak od Bezruče, závod vede od Ostravice. Je fakt, že toto kolo ve mně nezanechalo žádnou výraznou vzpomínku. Snažím se prostě vnímat trasu a pamatovat si odbočky, protože se hrozím toho, že tady v noci budu sama a zabloudím. Dobíhám dolů za soumraku, předávám hole a jdu "schroustat" zážitky z ukončeného okruhu.

Jsem úplně v pohodě, převléknu se do "domácího", věci na topení a fičím do Gastro zony se občerstvit. Jídla je hodně, nevím, co si vybrat, tak do sebe začnu ládovat bílkoviny /salám, šunka, sýry/. Naštěstí pro mne se setkávám se známou, která se věnuje výživovému poradenství a ta mi sdělí, že s takovou se mi to těžko půjde dále. Mám prý do sebe dávat co nejvíce sacharidů a sladkého. Jupíííí, to je něco pro mne - hned jdu na to: makovec, bábovka, horká čokoláda, twix, džusy sladké - no to se mi líbí, konečně můžu sladkosti bez výčitek. Sedím na baru a čerpám naprosto úžasnou atmosféru, pozoruji běžce, poslouchám jejich dojmy a rady, bavím se s tolika lidmi neznámými, paráda. Uběhne to rychle a já musím nahoru rychle se připravit na druhé kolo, které je celé již ve tmě.

Následující mé dvě kola jsem běžela ve tmě, za hluboké noci, kdy krásně chumelilo, bylo ticho a člověk vnímal svůj dech a vše kolem mnohem intenzivněji než za světla. Ačkoli jsem byla na trase sama se sebou, celou dobu jsem si uvnitř sebe povídala a "čistila hlavu", úžasné chvíle, které jsem si během závodu věnovala.

Trasa je hodně členitá, část, kdy se stoupá, je pro mne velmi náročná – ne nadarmo ji pojmenuji "Kitzbuehel". Stoupá se zde doslova kolmo po schodech a zdá se mi, že tento úsek je každým kolem delší a delší. Stále sněží, takže kromě vychozené cestičky je všude kolem sníh, to znamená, že při každém předběhnutí rychlejším běžcem, kdy se ozve "lajna" nebo "stopa", musím uhnout do hlubokého sněhu, ze kterého se pak pomalu škrábu ven a hup znova slyším "lajna" a tak hybaj zpět do hluboké brázdy, no někdy to bylo na mašli. Po "Kitzbuehelu" následuje část mnou pojmenovaná jako "mírný kopeček". Tady nabírám dech po prudkém výstupu a zase si všímám věcí okolo a vnímám svět. Přichází "traverza", která by za normálních okolností byla určitě jednou z nejlepších částí, nicméně celou dobu sněží a cesta vede po otevřeném prostoru mimo les a tak se brodíme po holeně ve sněhu, pokouším se občas zase běžet, i když mám pocit, že většinu času trávím uhýbáním rychlejším a drápáním se zpět do stopy. Pak se objeví červené světýlko na stromě a my prudce zatáčíme dopravy z traverzy na "lesní cestu" /další část "mé" trasy/, velmi úzkou, ale příjemnou, kde se nedá moc předbíhat a tak se mi šlape dobře a svižně - za zády mi zpravidla významně funí jiný běžec a tak makám, co můžu. A je tady část "a jsem doma" - od počátku můj nejoblíbenější úsek, jelikož vede po značce vedoucí od Bezruče a já to mám tzv.nachozené. Tady si užívám opravdu všechno, znám zde obrazně řečeno každý kámen. Většinou si na tomto kousku prozpěvuji a padá ze mne únava, avšak jen do doby než se zjeví ONA - sjezdovka na vrchol. Sjezdovku bych měla mít také vlastně nachozenou, asi i mám, jen ji nechodím 4x za jeden den, ale v klidu jen jednou, tak se i s ní pak v posledním ranním kole hodně "peru". Jedná se o druhou nejprudší část trasy, kupodivu mi zpočátku nevadí, i když počasí je zde po celou dobu závodu nejhorší - fouká vítr, mráz už je znatelný a snad jen vidina vrcholové kontroly způsobuje, že mi tato část zase tak velké potíže nezpůsobuje. Jsem na vrcholu, pípnutí čipu, chlapci na kontrole jsou úžasní a povzbuzují každého, kdo projde, i když oni sami mrznou v šíleném nárazovém větru a obsluhují stanoviště celé hodiny.. Teď pořádně nasadit hůlky, kapuci stáhnout přes uši a běžím dolůůůůůůůů.

Trasa seběhu mi splývá v jeden dlouhý úsek rozdělený krátkou rovinkou někde za polovinou trasy. Běžím celou dobu dolů, i když techniku seběhu držím asi jen první dvě kola, protože pak už do toho sedám a začínají mne dost bolet kolena a kyčle. Na úrovni Zbuja pokaždé vytáhnu mobil a volám Petrovi, že může jít na start, že už se blížím.

A jsem opět na své "posteli" v suchém a snažím se protáhnout nohy, už fakt docela bolí, seběh je dlouhý a náročný. Jelikož už vím, jak jíst, vždy po doběhnutí se dojím sladkostmi, hodně napiju a jdu relaxovat "na pokoj", odkud se line vskutku líbezná vůně několika desítek zpocených těl a je takové horko, že čidla na topeních zastavují ohřev a topení jsou tak od tří ráno studená. Není to nic dobrého pro promočené věci z chumelenice, ale naštěstí na toaletě je zima a topení tam "jedou", tak nesu boty, návleky a rukavice tam, ať mám základ suchý. Mám s sebou tři komplety oblečení na závod a na konec použiji jen jeden, hned na začátku si vyberu dobře a celý závod mi naprosto vyhovuje to, co jsem oblékla poprvé. Také vše vyběhám v jednom páru bot a bez nesmeků, i když tyto mám samozřejmě v batohu vždy s sebou.

Udivuje mne, kolik lidí dokáže usnout při silném stropním světle a za neustálého pohybu okolo nich, jsou tací, kteří skutečně hlasitě zařezávají a opravdu spí. Osobně schopnost usnutí kdekoli nemám a tak po celou dobu závodu nezamhouřím oka. Chvílí se snažím číst, pak koukám okolo na lidi nebo se bavím se sousedem, kterého mám velmi blízko sebe a díky přesně vymezeným "postelím" se k sobě místy až choulíme. Opět velmi příjemné plus závodu, jelikož mladík-soused má skutečně něco do sebe...

Poslední mé kolo začíná ještě za tmy, resp. pomalu se rozednívá a start není úplně příjemný. Na rovince hned po startu stojí dva vzájemně se podpírající běžci a jednomu je viditelně špatně. Zastavuji a ptám se, jak mohu pomoci, borci, evidentně bojující o přední příčky, mi odvětí, že je to normální, že se jen vyprázdní a běží dál. /asi za 15 minut mne oba skutečně předběhli/. Běžím tedy také dále a nastupuji do "Kitzbuehelu". Únava nás většinu už dohnala a tak se na prudkém stoupání velmi pomalu pohybuje spousta "stínu" sotva pletoucích nohama. Držím si tempo a říkám si, že se nesmím zastavit, protože pak bych se už nerozešla. Podaří se mi pár osob také předběhnout, sílu ještě mám, až se tomu divím. Asi jsem v nějakém transu a nevnímám, protože najednou dostanu prudký píchanec tyčkou do stehna a slyším jen, jak mi někdo nadává, že jsem neuhnula z trasy. Vzápětí se přede mne žene slečna či paní, vzteká se a chrlí sprostá slova. Ostatní běžci se ji snaží uklidnit a pomáhají mi zpět "do trasy". Jsem z toho úplně vedle, cítím, jak mne to rozhodilo, nechce mi jít dále, zastavuji, ohlížím se okolo a mám chuť skončit. A najednou vidím neuvěřitelnou dvojici - vodič a nevidomý - paní a mladý kluk, kterého vede nahoru po "Kitzbuehlu", mladík občas klopýtne, upadne, ale jde dále. Přijde mi to nemožné a říkám si, co Ty si tady stojíš a připouštíš krizi, mazej dále a hned. Pár běžců mě poplácá po ramenou, ať si z toho nic nedělám, že holt někdo jede na krev a já pokračuji. Mám však najednou méně síly a ta mi ubývá doslova z každého kroku. Už je nový den, světlo, mělo by se mi běžet lépe, ale první a jediná, naštěstí krátká, krize mne dostihla. Bojuji sama se sebou a do toho mi zvoní mobil, nereaguji na něj a on znova zvoní a znova... Nakonec ho zvednu a slyším dceru, že dle aplikace vidí, kde jsem, že je kousek ode mne, že to super vyšlo, a že se mnou vyjde sjezdovku jako doprovod. Tak to jsem teď skutečně potřebovala! Polykám slzy, když dceru spatřím a dělám hrdinku, jak jdu na pohodu a v klidu. Tentokrát je sjezdovka pro mne dvakrát větší než normálně, ale díky dcerce a její psychické podpory ji "vyhopsám jako kamzík". Krize je pryč. Organizátoři mi zvoní na vrcholu zvonečkem do posledního kola, je sice teprve devět, ale asi dle mého vzhledu usoudili, že já už se dnes na kopec nepodívám. Dcerka nemá běžecké boty a tak se nahoře loučíme a já běžím dolů závěrečný úsek.

Počasí je opravdu psí - bílá tma téměř, silný protivítr, sníh... A do toho se u okraje cesty objevuje jelen. Na místě zastavuji své rozběhnuté tělo a vrhám se do boční závěje, čímž překvapím běžce za mnou, který mne sice nezašlápne, ale právem se vyleká, že jsem omdlela či hůře zkolabovala. Něco mi říká a já mu ukazuji dopředu, jestli vidí, co já a on se jen zasměje, řekne mi, že to nic není a běží dále. Sice se podivuji, jak může on i ostatní běžci kolem toho velkého jelena jen tak běžet a pro jistotu setrvávám dále ve své poloze "zalehni a lež" a čekám, co bude. Sníh mám všude, zima je vlezlá a jelen vytrvale stojí na místě a dívá se na mě. Postavím se, pomalu se přesouvám na cestu, opráším sníh, zvednu hlavu a jelen nikde. Jen pařez v zatáčce a za ním uschlá větev snad při velké představivosti mohou jakési zvíře na chvíli připomínat. Asi únava či souhra náhod a stíny v nepravý čas mne dostaly. Tak to bych měla za sebou - setkání s divočinou. Směju se tak hlasitě, že pár běžců rozesměji taky a tak dolů běží veselá kopa šílenců s čísly a míjí nic nechápající turisty.

U Zbuja už volat nikomu nemusím, telefon zůstává v kapse, už mne nebude nikdo střídat. Vychutnávám si poslední kilometr závodu... Spolu s radostí ve mně narůstá pokora k přírodě okolo, děkuji hoře, že mne ve zdraví nechala vše přežít, chválím své tělo, že to na stará kolena zvládlo a v neposlední řadě děkuji jelenovi, že mě nesežral.

Dokázali jsme to, dali jsme plánovaných osm okruhů, na další už nebyla síla. Nebyli jsem úplně netrénovaní, běháme v zimě v létě, silnice i lesy, kopce běháme také, na Lysou 2-3x měsíčně chodíme, ale evidentně to nestačí. Až do závodu jsme nikdy nezdolali vrchol Lysé hory více než 1x za den a to nestačí. Tenhle extrémní závod vyžaduje mnohem větší trénink a přípravu a my už teď máme v plánu do toho jít znova a dát za rok deset kol, jedenáct.....anebo jen osm, ale užít si to chceme minimálně tak jako letos.

Autor: Iva Děcká | sobota 30.1.2016 21:49 | karma článku: 10.62 | přečteno: 447x

Další články blogera

Tato rubrika neobsahuje žádné články...

Další články z rubriky Hobby

Táňa Lišková

Kočkou může každá být... :)

Každá žena může být kočka :) stačí pro to jenom občas trochu udělat. Kdo chce - hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody. Souhlasíte?

18.3.2024 v 15:40 | Karma článku: 12.38 | Přečteno: 383 | Diskuse

Petr Lukáš

Ucháč obrovský, jedlá jarní houba, i když trochu s výstrahou

Momentálně to vypadá, že rostou jarní druhy hub, tak jsem se byl podívat na jedno místo, kde rostou kačenky české. Kromě kačenek potěšil i tento ucháč.

17.3.2024 v 14:19 | Karma článku: 5.70 | Přečteno: 123 | Diskuse

Rudolf Pekař

Zhubni!

V dnešním záplavě informací o různých dietách a způsobech, jak zhubnout a vést zdravější životní styl, je snadné se ztratit. Jsem jedním z těch, kteří se dlouhou dobu snažili najít správnou cestu k zdravějšímu životu.

15.3.2024 v 16:45 | Karma článku: 5.40 | Přečteno: 187 | Diskuse

Petr Lukáš

hlíva hnízdovitá, pěkná nejedlá a smradlavá

V podzimních a zimních měsících se můžeme setkat s touto barevnou hlívou, která je ale bohužel nejedlá.

7.3.2024 v 14:03 | Karma článku: 4.38 | Přečteno: 81 | Diskuse

Táňa Lišková

Lehni si a jdi už spát!

Víš, co se ti může stát? Aneb taky Vám do noci šrotují hlavou myšlenky a někdy máte pocit, že by den měl mít 40 hodin? Nejste v tom sami! Ještě že mám kočku, která mě hlídá... :)

6.3.2024 v 16:13 | Karma článku: 11.49 | Přečteno: 278 | Diskuse
Počet článků 14 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 581

Mladá tělem i duchem, vystudovaná vysokoškolačka, aktivní sportovkyně /běh/ a milovnice psů, normální žena a maminka dvou dětí. No ačkoli mí přátelé si myslí, že jsem sem spadla z oblaků a nejsem úplně normální, tak nevím...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...