LH 24 podruhé aneb loni jelen a letos mžitky před očima

Také letos jsme se museli vrátit na „místo činu“ a zkusit opět posunout své limity. Extrémní závod LH 24 má své kouzlo a jakmile vám jednou učaruje, nelze mu odolat. Běhat 24 hodin na vrchol Lysé hory a zpět, to je prostě výzva.

Také letos jsme se museli vrátit na „místo činu“ a zkusit opět posunout své limity. Extrémní závod LH 24 má své kouzlo a jakmile vám jednou učaruje, nelze mu odolat. Ačkoli bylo jasné, že bedna pro nás bude, stejně jako loni, na míle daleko, šlo nám hlavně o nás, o posunutí našeho výkonu. Plán zněl jasně – letos více než 8 kol, opět v kategorii MIX, dvojice, 41-50 let.

Počasí od počátku klame svou krásou a sluníčko slibuje ideální podmínky, které však nakonec zdaleka tak perfektní nejsou. Favorité závodu plánují 14 kol, my 10 a jsem si jistá, že všichni si na startu myslíme, že to vyjde… Start za zvuků sirény a Petr, který závod rozbíhá, se společně s ostatními pouští do prvních kilometrů závodního okruhu, okruhu s délkou 12 km (z nichž je 5,7 km stoupání s převýšením 764 m)

V podzimní sezoně 2016 jsme oba naběhali mnoho tréninkových kilometrů do kopců a absolvovali spoustu závodů v horských terénech, cítíme, že budeme rychlejší na okruhu než loni. Petr již má své upravené běžecké boty (s ohledem na jeho trvalé zranění nohy potřebuje botu vždy vlastně „zničit“, aby byl pak schopen v ní běhat) a to, že neběží v pohorkách ho také zrychlí. Zdá se, že se můžeme z těchto faktů radovat, máme dobře našlápnuto. Jsme každý na okruhu o cca 25 minut rychlejší, což je paráda pro získání času na další kola, mne osobně to však těší méně, jelikož mám o 25 minut méně na regeneraci po doběhu do depa. A kromě toho i já běhám rychleji a uvítala bych více času na relax… Ne příliš šťastná kombinace, která mne nad ránem „dožene“ a srazí nakonec k zemi.

Na svůj první okruh se těším, a tak trochu se i obávám, co mne na trase čeká. Jdu do toho -  za světla, se sluníčkem nad hlavou a dobrou náladou. Části trasy už mám pojmenované z loňska, a tak probíhám „úvodní rovinkou“, jdu na „Kitzbuehl“ – stoupák tak obtížný, že někteří jedinci ho „lezou“ po čtyřech, následuje „mírný kopeček“… Cítím se výborně, běžím docela rychle a předbíhám dokonce i jiné závodníky. V duchu se utvrzuji, že těch deset kol dáme „levou zadní“…

Pak ovšem přišla TRAVERZA a já se nestačím divit. Už z dálky si říkám, zda je někde blízko hospůdka, ze které právě vypustili skupinu potácejících se osob pod vlivem alkoholu, přesně tak totiž běžci na traverze vypadají. Sníh je díky vyšší teplotě a spoustě běžců nekompatibilní, dosahuje nad kolena, při sebemenším ustoupení do stran se tyčka zapichuje celá až po rukojeť do sněhu, vyšlapáváme do cesty hluboké brázdy, které oddělují sněhové kladiny, ze sněhu se stává písek…

Úsek závodu, který má být odpočinkový a dal by se tady naběhat dobrý čas, se nakonec stává nejtěžším místem na trati, které prověří stabilitu, klouby, hýždě, pevné nervy a dostatek sil na zvedání nohou ze závěji i na celkový běh „v písku.“

Avšak záplava endorfinů a nahromaděný adrenalin mne v prvním kole ženou dál a já „přehopsám“ traverzu bez problémů, rychle proběhnu úsek lesem, mnou pojmenovány jako „lesní cesta“, po kterém bohužel opět začíná část trasy s pískovým sněhem a je zde dobré se příliš nepřibližovat k okraji velmi úzké pěšinky, jelikož hrozí propad o desítky metrů dolů mezi stromy. Vybíhám z lesa, vidím vrchol Lysé hory, je úžasné počasí, dokonalé výhledy, užívám si každý okamžik.

Sjezdovka je pro mne stará známá a tak si ji „vyběhnu s lehkostí“ a jsem nahoře. V mém traťovém rekordu – 1 hodina 22 minut na 5, 7 km s převýšením 764 metrů, za mne spokojenost. Seběh dolů je v tomto kole rychlý, celých cca 6 km peláším jako zajíc, dostávám se dokonce na čas pod šest minut na km, celý okruh dobíhám v čase 2:03 hodiny a spolu s Petrovým zlepšením máme našlápnuto na zdolání 10 kol.

V depu jde všechno mechanicky a člověk dělá věci téměř jako robot v přesném pořadí: napít se čaje, převléci se do suchého, rozvěsit mokré věci po topení, najíst se a napít znova, převěsit mokré věci a boty, lehnout, zkusit spát či relaxovat, obléci se do běžeckého, napít se, nasadit batoh a znova na trasu. Všechno jde rychleji než loni a já nastupuji do dalších svých kol s kratším časem regenerace, což se začne pomalu ale jistě projevovat na mém výkonu.

Opět již ve tmě a s čelovkou chvátám kvapně vzhůru. Kitzbuehl se už zdá mnohem strmější než v prvním kole a traverze je tak rozoraná, že není téměř možné se udržet ve střízlivém kroku a každý tady „ plete“ nohama, klátí se ze strany na stranu. Snažím se nespadnout, ve tmě hledám optimální cestu, občas vyskočím na středovou kladinu mezi „vyoranými řádky“ v pískovém sněhu a pak balancuji a máchám kolem sebe tyčkami… Je jisté, že jsme zde všichni vypadali směšně, do smíchu nám však nebylo. S přibývajícím časem a počtem proběhnuvší závodníků je traverza horší a horší a osobně se mi chce v posledním kole v neděli nad ránem při nástupu do ní brečet…

Bohužel vyšší teplota trase nesvědčí, a tak i sníh v dalších úsecích při stoupání je více pískový, rozoranější a je těžké držet lajnu, natož ještě k tomu i běžet. To, co ztrácím na čase při výběhu vzhůru, doháním při běhu z kopce. V prvních kolech běžím skutečně rychle a přitom stále bez nesmeků. Do třetího okruhu si nazouvám nesmeky, vlastně ani nevím, proč toto rozhodnutí padlo. Neumím v nich moc běhat a podivně vykrucuji při běhu pravou nohu, nahoru to ještě jde, dolů mne nesmeky paradoxně omezují. I tak ve třetím kole zvládám seběh ve svižném tempu, jsem rozběhnutá a když si nesmekem vykopnu tyčku z ruky a ta padne kousek přede mne, nezastavuji – přibrzďuji a za pohybu beru tyčku ze země, chci jít do skluzu, zapomínám na nesmeky a pravá noha se natvrdo zarazí na místě a já ucítím mírné škubnutí na vnější straně kolena. Neřeším to, mám 2 km do cíle a tak dobíhám i ten kousek bez zpomalení. Předávám čip, vypínám čelovku a začínám si uvědomovat svou bolest.

Petr jde následují kolo bez nesmeků, musel si vzít pohorky, jelikož mu někdo vzal nesmeky (věříme, že omylem) z místa, kde si sušil boty a on se rozhodl neriskovat běh bez nesmeků v klasickém běžeckém obutí a nazouvá těžké kotníkové pohorky. Okruh se tak v jeho podání zpomalí, což mi ovšem nahraje do karet – mám čas alespoň trochu utlumit bolest v kolenu, déle relaxovat a nabrat sílu. Když si měníme čipy, oba víme, že už nejdeme na deset kol ale na 9,5, že sněhový písek a pohorky Petra výrazně zpomalili.

Pro jistotu si balím stahovací obvaz nahoru do batohu, i když bolest v kolenu pominula a já vybíhám do tmy s tím, že nahoře na mne čeká východ slunce. Je skutečně úžasné počasí, teplota těsně pod nulou, jasná obloha s měsícem i hvězdami, čistý vzduch, dalo by říci ideální závod. Tento pocit ovšem dokonale kazí povrch, po kterém běháme, traverza je již hororová, přibývá více a více úseků s pískovým sněhem, při sebězích se dělají na trase obrovské díry, které člověk ve tmě vidí na poslední chvíli… Je to těžké, mnohem těžší než jsme všichni čekali, než počasí slibovalo.

Sluníčko je sice ještě za obzorem, ale při stoupání na sjezdovce se začíná vyjasňovat, nový den přichází. Nebe nad horami hraje kouzelnými barvami, žasnu nad krásou, která se teď kolem mne rozprostírá a jsem dojatá – poprvé přicházejí slzy, slzy dojetí a štěstí. Je mi krásně, únava se vytrácí, přichází nová energie… Bohužel jen na chvíli.

Na vrcholu vtipkujeme u čipovačky, fotím si nebe a užívám si přítomné chvíle tak opravdově, že si zapomínám stáhnout koleno. Vlastně mne to napadlo, ale nechce se mi sundávat batoh, ztrácet čas fačováním a pak - nic mne přece nebolí. Rozbíhám se dolů z kopce a po pár desítkách metrů padám na zem, srazí mne bolest kolena, která mi vystřeluje do celé pravé nohy.

Sedím na zemi, vytahuji obvaz, ale třepe se mi doslova celý člověk a tak se ani nesnažím něco vázat. Vstanu a po milimetrech se posunuji vpřed, pláču, no fakt... Jdu pomalu vpřed. V místech, kde jsem loni viděla jelena, vidím letos mžitky před očima a uvažuji o zavolání horské služby, které mne sveze dolů. Začíná mi být zle celkově, psychicky mne ničí probíhající běžci, ztrácím čas a proklínám nesmeky, sebe, prostě všechno. Jediné, co mne drží a nedovolí mi závod vzdát, je Petr. Jsme tým, nemůžu to zabalit.

Seběh z Lysé hory je v prvních kilometrech dost prudký a tady se mi pohybuje nejhůř, bolest kolena je nesnesitelná. Běžní turisté se mi snaží pomoci alespoň slovem, jelikož jinou pomoc nemůže závodník na trase přijmout kvůli diskvalifikace – tohle si pořád opakuju a posunuju se dolů rychlostí hlemýždě. Sluníčko mezitím vyšlo nad obzor, nevím ani kdy, nevnímám okolí, jen píchání nožem do nohy… Nevzdala jsem, jasně že ne. Trasa se stává méně prudkou a já se pomalu rozbíhám, běžím, i když ne tak rychle jak umím, ale zrychlila jsem. Bolest si nepřipouštím, stejně teď už nemám na výběr, v hlavě mám totiž jasno – běžím až do dolů, pořád je šance na deváté kolo.

Zhruba dva km před předávkou se trasa stáčí mimo značku prudce vpravo do lesa a následuje strmý seběh nejdříve lesem a pak kousek po staré sjezdovce. A opět začíná peklo, opět propadám panice, že to prostě nedoběhnu, že tenhle kousek cesty už neseběhnu. Potkávám závodníka, který na mne mluví, povídá mi, že mu je zase zle od žaludku, že to chtěl taky vzdát, ale že dva kilometry před cílem se přece nezastavíme. Pomůže mi psychicky i radou… Oba jdeme dál a dosáhneme cíle a předávky.

Vlastně ani nevím, jak jsem došla do cíle. Petr ode mne bere čip a já se omlouvám, že jsem to tak „pokazila“, omlouvám se, že já už teď dále jít nemohu, a kromě toho nemáme čas. Díky mému seběhu v délce 1:11 hodiny (běžný můj čas na seběh byl mezi 35-45 minutami) nám zbývá čas už jen na jeden okruh a na ten vyráží Petr v mých nesmekách.

Letos závod končíme na 9 kolech, celkem cca 138 km (včetně výběhu na/ze Sepetné, přeběhů na Sluníčko), nastoupáno 6 876 m. Cesta dolů ze Sepetná byla pro mne a mé koleno skutečný očistec a já přísahám, že už nikdy tenhle závod nejdu…

Je úterý, dva dny po závodě, běžím se svou běžeckou skupinou okolo Olešné a NIC mne nebolí (koleno cítím jen mírně), avšak o to víc mne štve, že jsme těch deset nedali. Už vím, že pokud nemusím, nebudu nesmeky k běhu používat, vím, že sice oba běháme rychleji, ale musíme zdokonalit relax, vzít si s sebou magnesium, energy drinky a vím, že zpevnit koleno pro sichr je vždy lepší než ho nechat tak… A vím toho mnohem více…

Takže za rok těch deset dáme…teda vlastně já už do toho nejdu, nebo jdu?