Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vltava Run 2017 aneb můj víkend s kinetózou

21. 05. 2017 9:39:47
Po roce jsem se opět postavila na start štafetového závodu ze Šumavy do Prahy vedoucího podél Vltavy, kde celkem naběháme 360 km ve 12 osobách,. Ano, je to závod i o běhání, ale také o přejíždění autem z předávky na předávku...

Po roce jsem se opět postavila na start štafetového závodu ze Šumavy do Prahy vedoucího podél Vltavy, kdy celkem naběháme 360 km ve 12 osobách, cestou necestou, polem ne-polem... Ano, je to závod i o běhání, ovšem hlavní bylo stihnout přejezd na předávku, aby člověk vůbec běžet mohl... A v mém případě bylo i podstatné přejezd na předávku „přežít“. Už zase rozumím všem dětem hlásícím v autě či autobuse rodičům: „Mami, mi je špatně, moc špatně, asi budu b.......“

Loni jsem věděla, že se budu zase chtít tohoto závodu účastnit a mám to štěstí dostat se do týmu stejného jako před rokem, resp. je nás 7 členů z roku 2016 a 5 nováčků. Letos bereme tři auta, ať máme více pohodlí a jsme ve větším klidu.

Jedno z aut jede na místo startu, na Zadov, již z Moravy, tak toho využívám a volím letos přepravu na Šumavu vozem jako spolujezdec. Můj víkend s kinetózou tak začíná o den dříve a to hned velmi intenzivně. Po dálnici D1 se to ještě dá, ovšem poté, co z ní sjedeme, dostávám se do stavu, kdy střídavě hyperventiluju, modlím se, ať mi není zle „úplně“, prosím, ať chvíli zastavíme... Kluci chtějí, ať řídím poté, co asi po desáté stojíme, ale já už jsem ve stavu, kdy mi ani řízení nepomůže. Cesta na Zadov se tak trochu časově protáhla, ovšem při dojezdu nebylo v tu chvíli šťastnějšího člověka v pensionu „Dobrá chata“ než já, konečně venku z auta, konečně už minimálně 10 hodin nikam nejedu.

Noc byla ještě tak trochu na vodě, spánek trhaný, ráno nejsem schopná jít ani na start, žaludek „plave“ a hlava se točí. Docela nechápu a marně se snažím vybavit si loňský rok a najít odpověď na otázku, zda mi bylo také tak zle. (Až doma mi pak manžel říká, že se divil, že jsem znova do závodu šla, když mi bylo loni tak blbě v autě při přejezdech... Prostě si z loňska pamatuji jen to krásné). Uklidňuji se, že až závod začne i pro naše auto, pohltí mne atmosféra a zapomenu na kinetózu.

Jsme v pořadí druhé auto, tzn. že vyjíždíme na předávku vzdálenou 4 etapy od místa ubytování, kluci mají spočítáno, že na přejezd potřebujeme 40 minut maximálně. Pokud bychom vyjeli včas od pensionu stihli bychom vše na pohodu... Vyjíždíme s 10minutovým zpožděním, nějak se nám jeden běžec zapomněl při mazání kolena, kotníku, hlavy. Ok, to ještě stihneme, 8 km za námi, pohodička, ale ne...uzávěrka, a to úplná. Objízdná trasa vede po cestě velmi podobné Hochalpenstrasse na Grossglockner, kdo byl, umí si představit... Zatáčka, zatáčka a bingo zase zatáčka. K tomu naše rychlost na hraně bezpečnosti, prudké brzdění při „ucpávkách“ v úzkých místech cesty, no i čtvrtina výše uvedeného by způsobila, že by normálnímu člověku začalo být v autě zle, natož pak mně... Myslím, že je místy špatně i našemu řidiči. Průser je v tom, že teď prostě nemůžeme zastavit, nestihli bychom předávku.

Stihli jsme ji. Je mi zle jak nikdy, naštěstí neběžím, potkáváme se s prvním autem, předáváme si mezi sebou štafetu. Chvíli na vzduchu, krátké pozdravení s běžci z jiných týmů, kdy každý na mne hledí se slovy: „Ty jsi úplně zelená, je Ti něco?“ Zatím mne neopouští humor, a tak reaguji, že komu se nelení, tomu se zelení, nebo že běhám v přírodě, tak beru na sebe její barvu. No i tento humor mne za pár hodin přejde. Nedaří se mi v této krátké chvíli zcela vzpamatovat ze svého „jízdního“ stavu a tak další dvě předávky strávím opřená o sklo, modlící se, ať už je mi líp. Kluci se diví, kam se poděla ta veselá a upovídaná holka ze včerejšího večera v restauraci. Vím, že bych se měla zapojit do jejich rozhovoru, chci to, pokaždé, co se narovnám a otevřu oči, zjistím, že to nepůjde. Krásy Šumavy mi tak ubíhají za oknem bez povšimnutí, zásoba vtipů zůstává jen v mé hlavě a opět začínám hyperventilovat.

Má předávka je tady, jdu na trať. Po vystoupení z auta až do mého startu mám cca 15 minut na vzpamatování. Na trať vybíhám s tím, že až vběhnu do lesa, tak, (teď to prostě musím napsat), to za nejbližším stromem prostě „hodím“... Vše je naštěstí jinak. Vbíhám do lesa a na vše je zapomenuto. Pohlcuje mne krása okolní přírody, užívám si běh po měkkém terénu, přichází kopeček, začínám závodit... Vím, kolik mám plánovaný čas na tuto trať a chci být lepší. Má dravost a povaha znamení Lva vítězí nad kinetózou. Jupíííí. Podotýkám, že toto vítězství nastalo vždy jen při běhu, kdy jsem běžela celkem tři úseky dohromady v délce 30 km, takže je jasné, že zbytek víkendu jsem více či méně intenzivně prohrávala. V cíli své etapy jsem nakonec o šest minut dříve než bylo plánováno a já si těch šest minut užívám, protože o to déle stojíme a já nemusím do auta.

A jede se dál. Ano, Vltava Run je běžecký závod, je to závod štafetový a na předávku se musí dojet, takže není to tak úplně akce pro lidi, kterým je zle v autě. Můžete být sebelepší běžec, kinetóze neutečete. Okolo 15 hodiny předáváme autu číslo tři a jedeme na dlouhý odpočinek, kde se potkáme s prvním autem, jelikož na trati je teď „trojka“. Stejně jako loni se usazujeme v Rožmberku. Závidím všem jejich dobrou náladu a červené tvářičky. Obratem vytahuji spacák a ve vteřině usínám, ne, skutečně to není běh, co mne unavilo...

Pozdní oběd už pojídám ve stavu klidu a radosti, je mi fajn, užívám si konečně celého týmu, městečka i závodní atmosféry. A hlavně vím, že pojedeme pak do Českých Budějovic vkuse a po skoro rovné cestě a na místě zase budeme mít čas na procházky. Rýsuje se přede mnou šest krásných hodin. Bohužel krása je pomíjivá a naše auto se opět dostává do závodu a my přejíždíme z předávky na předávku. Tentokrát běžím jako druhá a tak první přejezd zvládám, protože už se moc těším na běh v noci (loni to byl nejintenzivnější zážitek celého závodu).

Tentokrát jdu do své druhé etapy ve svém běžném provozním stavu. Už loni jsem propadla kouzlu noční etapy, ani letos tomu není jinak, i když výhledy nejsou tak jasné, protože je mlha silná tak, že by se dala krájet. Čelovka v téhle mlze také dělá své a tak místy běžím svou trasu poslepu. Nevadí, značení trasy je vynikající, i na krátkou dohlednost vidím své odbočky. Co nevidím, je délka stoupání přede mnou, a tak běžím pořád ve stejném tempu, v tempu jako bych běžela po rovince. Ano, uznávám, že název našeho týmu „Je to v hlavě“, je v tomto případě pravdivý. Nevidím kopec, neběžím kopec...

Doběh na místo předávky mi způsobuje málem infarkt. Mlha se pomalu rozestupuje a já vidím hasičské vozy, policejní auto a na cestě stojící lidi okolo někoho, kdo leží na zemi. Někdo mi ukazuje, že právě toto místo je předávka, přibíhám, kluci nikde, začínám hystericky volat číslo našeho týmu a v tom vidím oba kluky, kteří právě neběží a je mi vše jasné. Pavel, který měl běžet, je na té zemi a někdo mu dává masáž srdce, oni se nabourali... Plesk, škub... někdo mi se smíchem bere štafetovou pásku z ruky, kluci výskají, že čas je zase lepší než plánovaný a Pavel vybíhá na trať. Pomalu mi dochází, že je to fakt předávka, že blikající auta upozorňují nejen na místo předání, ale i projíždějící vozy na běžce-chodce, že nikdo na zemi neleží, jen tam sedí pár čekajících běžců... Fantazie si se mnou trochu pohrála.

Vypadá to, že kinetóza v noci spí a já ji nehodlám budit. Všechny noční předávky i přesuny jsem zvládla v klidu, přejezd do místa ubytování mne nerozhází a já upadám do „bezvědomí“ a spím a spím a spím... No spím celé následující tři hodiny jak mimino.

Budíček, sbalit, vyrazit. Kluci a paní domácí nám připravili úžasnou snídani, a i když vím že bych neměla, dávám si míchaná vajíčka, chleba, muesli tyčinky, ovoce. Nějak jsem pozapomněla na následující jízdu...

Ráno jak přes kopírák prvního dne. Opět nestíháme, tentokrát to vypadá ještě hůř než v sobotu a my se řítíme po serpentýnách, co to dá. Jsem přesvědčena, že tentokrát to nezvládnu už, snad jen síla týmové ducha mi nedovolí prosit o zastavení. Musím vydržet. Předávku jsme opět stihli, sice tentokrát nám pomohl déšť, který zpomalil běžkyni na trase, ale na to se historie neptá. Pomalu se přesouváme na další místo předávání a má kinetóza si se mnou pohrává a snaží se mne položit zcela na lopatky. Pokouším se zklidnit, snídani řádně uložit, kam patří a soustředit se na mou poslední etapu.

Etapa poslední byla pro mne nejtěžší, jak papírově, tak i ve skutečnosti. Loni za mne tuto část vzal parťák z auta, přehodili jsme se ještě v době plánování rozdělení úseků, letos se jí už ovšem nezbavím. Stoupání po měkkém cca 300m převýšení, vše v lese. Kopec je opravdu výživný, téměř nepřetržitě 7 km stoupám vzhůru. Rázem mne bolí úplně něco jiného než žaludek a já se opět plně věnuji běhu. Luxusní trasa i povrch, míjím holky na trase, kluci zase předbíhají mě. Do toho začíná v dálce hřmít. Docela se bojím bouřky v lese, vím, jaké to je, když těsně vedle člověka uhodí blesk... Nezpomaluji ani tam, kde bych normálně i kousek už asi šla, ale strach mi nedovolí. Zhruba po 4 km stoupání však chvíli přecházím do „indiána“, únava mne na chvíli dostihuje, pár pomalých „temp“ a znova běžím. Bouřka je již blízko a já se naštěstí dostávám do 2 km seběhu, který je už bohužel po asfaltu, ale je to dolů, huráááá. Uplatňuji svou techniku seběhů získanou na LH 24 či v tréninku u nás po horách a pár chlapců z kopce předbíhám, skvělý pocit to je, fakt. V cíli klasicky uroním slzu a pak už jen lapám po dechu a čekám, až se zklidním.

Prší, úseky jsou již kratší a má kinetóza se už asi unavila stejně jako já. Až do cíle celého závodu se už neozve a já se konečně poslední kilometry v autě bavím, směju, koukám okolo a je mi fajn.

Nějak jsme totiž zapomněla na zpáteční cestu z Prahy domů do Beskyd... Ale to je už na další příběh dloooouhýýýýýý.

Co říci závěrem. Vltava Run je nádherný závod, vhodný ovšem jen pro lidi, kterým není v autě zle, když neřídí. Ano, mohla jsem řídit, nebo sedět vepředu, jenže na místě spolujezdce bych musela navigovat a dívat se střídavě na cestu a do klína do tabletu-takže to by nešlo, jen představa mi způsobuje žaludeční nevolnost, na místě řidiče bych to musela pálit většinou dosti rychle, ať stihneme předávky... Tak jsem zvolila místo vzadu a jak to dopadlo, už jsem napsala. Pochopitelně jsem si mohla vzít Kinedryl, jenže po něm spím, jak zabitá, takže ani toto nebylo optimální řešení pro běžecký závod. A hlavně jsem ani žádný lék u sebe neměla.

Běžecky jsem si závod užila více než loni. Lepší trénink, více zkušeností a větší vytrvalost způsobili, že jsem se běžecky téměř neunavila, mé etapy byly v lesích, většina po měkkém, každá minimálně se 180m stoupáním, prostě jako doma v kopcích, když běhám. Běžela jsem mnohem rychleji než loni, poznala jsem opět nové bezva lidi, místy jsem si užila krásu okolí, občas se i zasmála v autě. Jen škoda, že jsem s sebou všude tahala kinetózu...

A co za rok? Za rok už do toho nejdu... Fakt, jakože se Iva jmenuju. Anebo jdu, ale s vlastním autem, které budu řídit, s dostatečnou časovou rezervou pro přejezdy na předávky a hlavně s vlastními lidmi v týmu (nejlépe rodinou), kterým nebude případně vadit, když už to můj žaludek nevydrží, zvedne se a odejde...

Autor: Ivana Děcká | neděle 21.5.2017 9:39 | karma článku: 5.98 | přečteno: 155x

Další články blogera

Ivana Děcká

LH 24 podruhé aneb loni jelen a letos mžitky před očima

Také letos jsme se museli vrátit na „místo činu“ a zkusit opět posunout své limity. Extrémní závod LH 24 má své kouzlo a jakmile vám jednou učaruje, nelze mu odolat. Běhat 24 hodin na vrchol Lysé hory a zpět, to je prostě výzva.

27.1.2017 v 18:08 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 300 | Diskuse

Ivana Děcká

Valašský hrb 2016 - sem tam nějaký frk či drb…

...přijet, běžet, prožít, vidět a SLYŠET... Tak trochu neběžecky o běžecké akci aneb člověk si musí závod užívat všemi smysly... Žádný z uvedených rozhovorů nebyl cílený a připravený, prostě je to tak, jak nám huba narostla.

31.5.2016 v 15:22 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 426 | Diskuse

Ivana Děcká

Vltava Run aneb cesta tam a zase zpátky (s trochou nadsázky)

Jsou závody, kde jsou dva páry běžeckých bot méně důležité než rezervní klíč k doprovodnému autu, závody, na kterých se nesmí sejít „blbá“ parta, ale hlavně závody, které jsou prostě BÁJEČNÉ...a to VLTAVA RUN určitě je...

17.5.2016 v 14:01 | Karma článku: 9.08 | Přečteno: 599 | Diskuse

Další články z rubriky Sport

Josef Hnidzik

Soumrak nad českým hokejem?

Naposledy se čeští hokejoví příznivci z medaile radovali v roce 2012, což je nejdelší čekání na cenný kov v historii. Co s tím? Světový hokej začíná Čechům nebezpečně ujíždět...

26.6.2017 v 17:15 | Karma článku: 11.79 | Přečteno: 285 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Tal Ben Haim míří do Prahy

Navštívil jsem městečko Laa an der Thaya na severovýchodě Rakouska během krátké cesty po této zemi začátkem devadesátých let. Nyní, po čtvrtině století, jsem se tam znovu vrátil.

25.6.2017 v 23:15 | Karma článku: 7.49 | Přečteno: 311 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Šťastní lidé. Dva z mnoha

Anglické město Nottingham máme mnozí spojené s tajemným Sherwoodským lesem a legendou o Robinu Hoodovi. Vyznavači tenisu ovšem vědí, že je jedním z hostitelů dvou významných tenisových turnajů.

20.6.2017 v 8:00 | Karma článku: 9.27 | Přečteno: 213 | Diskuse

Josef Nožička

Kocourkovské rozhodnutí fotbalové asociace, aneb zlé Číňany je třeba trestat!

Licenční komise Fotbalové asociace České republiky (FAČR) udělila fotbalovému klubu Slavia Praha pokutu ve výši milion korun.

17.6.2017 v 20:10 | Karma článku: 41.78 | Přečteno: 3773 | Diskuse

Lubomír Stejskal

Fotbal ve válce. Syrské občanské

Je to malý zázrak. V Sýrii zmítané občanskou válkou, kde bojuje „každý proti každému“, nebyla přerušena nejvyšší fotbalová soutěž. Syrian Premier League.

16.6.2017 v 11:50 | Karma článku: 10.48 | Přečteno: 261 | Diskuse
Počet článků 13 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 531

Mladá tělem i duchem, vystudovaná vysokoškolačka, aktivní sportovkyně /běh/ a milovnice psů, normální žena a maminka dvou dětí. No ačkoli mí přátelé si myslí, že jsem sem spadla z oblaků a nejsem úplně normální, tak nevím...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.