Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Vltava Run aneb cesta tam a zase zpátky (s trochou nadsázky)

17. 05. 2016 14:01:53
Jsou závody, kde jsou dva páry běžeckých bot méně důležité než rezervní klíč k doprovodnému autu, závody, na kterých se nesmí sejít „blbá“ parta, ale hlavně závody, které jsou prostě BÁJEČNÉ...a to VLTAVA RUN určitě je...

Úvodem citace z webu organizátora, co je to vlastně Vltava Run: Štafetový běh pro 12 členné týmy. Ze Šumavy do Prahy. 360 km nejkrásnějšími místy jižních a středních Čech.

TÝM

Sestavit tým na závod tohoto typu je velmi náročný úkol, protože se opravdu musí najít tolerantní a všehoschopná skupinka dvanácti běhajících jedinců ochotných vytvořit na dva dny partu táhnoucí za jeden provaz. Jelikož běžci spolu tráví během víkendu skutečně všechen čas a v cíli se poznají mezi sebou i po čichu, je opravdu nutné najít ty správné lidi. Našim dvěma kapitánům se to podařilo dokonale. Ačkoli v pátek před závodem znám jen jednoho člena týmu, v neděli odjíždím s pocitem příjemně stráveného víkendu ve společnosti svých dávných přátel.

V podstatě se tým hned na počátku rozdělí na dvě posádky po šesti a ty se pak potkávají jen na tzv. velkých předávkách, které jsou během 360 km závodů celkem tři. Náš tým měl výhodu společného noclehu před závodem, měla jsem tedy možnost seznámit se skutečně se všemi členy, i když přiznám, že opravdu k srdci mi přirostlo hlavně „moje“ auto.

Se svou polovinou týmu (naše posádka je tvořena 3 muži a 3 ženami) je člověk svázán velmi úzce během celého závodu a tak poznávám pět svých parťáků snad lépe než některé své přátelé – na počátku se pravda trochu stydím, když se mám před chlapci-běžci svlékat a při přípravě na můj první úsek běhám zoufale po lese a hledám vhodný úkryt na převlečení, ovšem s přibývajícím společně stráveným časem tento můj stud opadá a dá se říci, že později se naprosto dobrovolně svléknu kdekoli a kdykoli, hlavně ať u toho vynaložím co nejméně energie a jsem připravena k běhu, či převlečena po běhu, co nejrychleji. Zpočátku se také ostýchám vzít si něco z nabízeného jídla, ať nevypadám jako jedlík, s rostoucím hladem však později „sežeru“ cokoli, co kdo nabídne tzv. do placu.

Další poznatek je, že v neděli poznávám „svou část“ týmu doslova po čichu. (Doma zpravidla po běhu skočím do sprchy, kde se vymydlím, navoním a pak teprve vyjdu na veřejnost... tento ceremoniál při Vltava Run odpadá a tak si, zejména v předávkovém voze, udržujeme stav „smradíček ale teploučko, ALE NAŠE“.)

PŘEDÁVKY

Samostatnou kapitolu štafetového závodu tvoří předávky a hlavně dojezd na ně. Můžete být seberychlejší natěšený běžec, pokud nenajdete místo předávky a tím start vaší etapy včas, je vám vaše nadšení k ničemu. Úseky běžecké, (je jich celkem 36), jsou v délce přibližně 10 km, čas na přejezd vozem od předávky k předávce je od 15 do 25 minut, v běžném provozu s uzávěrkami a objížďkami. Ještě teď žasnu nad naprosto dokonale zpracovaným itinerářem přejezdu mezi předávkami, který měl náš parťák v tabletu, a jsem přesvědčena, že bez této „offline“ pomoci by mnozí z nás na předávce marně hledali toho, komu předat.

Pravda, zejména když Jarda (autor itineráře) běžel, jsem se obávala, zda dojedeme tam, kam máme, zvláště když momentální řidič auta byl přesvědčen, že trasu přejezdu dokonale zná, protože tady několikrát přece byl a má se tedy zahnout doleva, kde je zkratka a ne doprava jak hlásí tablet... Naštěstí tyto pokusy o drobnou revoltu, resp. o vzpouru vůči intineráři, byly vždy obratem zažehnány a my tak opravdu dojeli všude včas a na správné místo. Je pravdou, že dvakrát jsme nepřešli ihned k místu předávky, ale jaksi se zapovídali na parkovišti u auta (ca 50 m od místa předávky) a pak už jsme jen slyšeli zoufale vyvolávání čísla našeho týmu, ale to je už je jiný příběh...

DOPROVODNÁ TÝMOVÁ VOZIDLA

Vlastně musím poopravit informaci o počtu členů týmu – nebylo nás dvanáct, ale čtrnáct, jelikož nezbytnými členy byla dvě předávková auta. Tato musela být ve 100% technickém stavu, schopna zvládnou nejen cestu vpřed, ale také couvání, otáčení, parkování, jízdu po bahně, výjezdy do kopců, sjezdy z kopců. Jejich majitelé jsou snad nejtolerantnější lidé, které jsem doposud poznala – dívat se dva dny na tom jak se jejich auto postupně mění v „chlíveček“, zaplňuje se odpadky a bahýnkem odpadajícím z bot, poslouchat kvílení brzd a občas zvuk špatně zařazené rychlosti, vyžaduje nejen klid ale také velkou míru tolerance ke všem, kdo auta během závodu řídil... A to nemluvím o tom, že Pavla – jedna z nás – své auto půjčila druhé skupině našeho týmu a celou dobu tak neměla auto pod dohledem a měla o něm slyšet zase až v cíli v Praze. Bohužel o něm slyšela dříve...

V neděli, tři etapy před cílem, si druhá posádka zamkla klíče v autě. Hups, stane se a bylo zaděláno na problém...Samozřejmě byl následně vyřešen díky neskutečné ochotě přivézt náhradní klíče až z Rakovníka a to obratem... Zde bych si však dovolila apelovat na organizátory, aby do propozic kromě požadavků na dva páry běžeckých bot, zakomponovali také nutnost rezervního klíče k doprovodným vozidlům. Jelikož vaše několikero běžecké odění a obutí je vám nanic, máte li ho uzamčené v autě bez klíčů, že?! No a tak se může pak stát, že svůj úsek poběžíte v žabkách a plátěných kalhotách v lepším případě, v horším naboso a v riflích.

A TEĎ KONEČNĚ O BĚHÁNÍ

Pokud máte dvanáctičlenný tým, každý člen běží tři úseky, vždy jeden v každé „otáčce“. Osobně jsme se velmi těšila na běh Šumavou, okolo Vltavy a zároveň tak trochu bála, že zabloudím, sejdu z cesty a tím „časově zaříznu“ celý tým. Kapitánka mne uklidnila, že je vše značeno a nemusím se bát a tak jsem se vydala na své úseky i já skoro bez obav. Z každé etapy mi utkvělo v mysli něco charakteristického pro daný úsek a celý závod opět posunul dále mé limity a ukázal mi, že toho v běhu umím zase o trochu více, než jsem doposud myslela.

První má etapa vedla po cyklostezce na přímém slunci, které se rozhodlo svítit nejvíce právě v době, kdy jsem běžela. Trasa vedla přes tři železniční přejezdy, kdy jsem si celou cestu říkala, že snad nepojede vlak, protože já prostě nemůžu zastavit, abych nepokazila čas a nezklamala tým a tak před ním případně kaskadérsky přeběhnu přes koleje.

Druhá etapa byla noční a byla tou nejkrásnější – běželo se podél Vltavy, žáby mi kuňkaly tempo, měsíc nádherně zářil do tmy místo čelovky a občas se přede mnou ve vzduchu mihnul netopýr jako navigátor. Trasa byla hodně kopcovitá, v chladu noci se však běželo skvěle. Kousíček se mnou běžel také kluk, který mne doběhl, podporoval mne slovně a pak se odpojil se slovy: „Promiň, musím běžet, já totiž běžím o čas...“ No jako kdybych já se na trati asi jen tak procházela či co. Ačkoli si, asi dle mého výrazu, mohl myslet, že neběžím ani tak o čas jako o život, no nevím...

Třetí etapa byla náročná, projevila se únava, foukal velmi silný protivítr a hlavně šlo o trasu s jedním prudkým a krátkým seběhem a pak už jen stoupání a stoupání. Velká část cesty do kopce vedla po silnice, po které jela i doprovodná vozidla na další předávku a tak já, ač jsem málem plivala krev, stále běžela „lehce“ vpřed vzhůru, protože jsem očekávala předjetí „našim“ vozem a spoluběžci přece neuvidí, že jdu do kopce a neběžím... Auto jsem nepotkala, míjeli mne, až když jsem byla v lese, docílila jsem však stavu absolutní únavy tímto vytrvalým během do kopce a ke konci trasy jsem myslela, že už si prostě někde sednu a nehnu se z místa.

Naštěstí mne na konci každé trasy čekala předávka a ta byla luxusní, mlask, mlask, mlask – třikrát pusa od běžce za mnou. Díky, Jardo, že jsi to tak vymyslel. Pusa na každé předávce – první pusu jsem dostala na bradu, druhou do oka (asi kilometr jsem pak slzela a na oko neviděla), avšak ta třetí-poslední vyšla krásně na líčko a já si mohla říct: „ Mám to, odběhla jsem hrdě a v plném nasazení všechny své etapy závodu VLTAVA RUN“. Celkem 30 km s ca 600 nastoupanými metry během 24 hodin, kdy jsem byla tzv. v závodě.

ORGANIZACE

Vzhledem k tomu, že patřím také mezi organizátory závodů v lesích, smekám před všemi, kdo se podíleli na zajištění závodu Vltava Run. Odvedli skutečně výborný kus práce, značení na trasách bylo perfektní, občerstvení na předávkách, v hasičárnách či stodolách přišlo více než vhod, pořadatelé na trati vždy dodali energii do žil a myslím, že díky nim jsme si mohli závod všichni naplno užít. Chybičky nějaké určitě byly, ale na ty se časem zapomene a zůstane jen to pěkné.

A ještě organizace našeho týmu – díky kapitánům, vlastně hlavně Lucce, za možnost běžet v tak skvělém týmu a užít si báječný víkend, po kterém mne, možná více než nohy, bolela bránice a břišáky od smíchu.

Díky všem členům týmu: Pohodářce, bojovníkovi, baječňákovi, Lucce i kapitánovi a z druhého vozu: paní Colombové, orienťačce, kolouškovi, „mičovi a míšovi“, prvňákovi. :-)

BYLO TO MOC FAJN - TEN ZÁVOD „VLTAVARAN“ :-)

Autor: Iva Děcká | úterý 17.5.2016 14:01 | karma článku: 9.08 | přečteno: 623x

Další články blogera

Iva Děcká

Vltava Run 2017 aneb můj víkend s kinetózou

Po roce jsem se opět postavila na start štafetového závodu ze Šumavy do Prahy vedoucího podél Vltavy, kde celkem naběháme 360 km ve 12 osobách,. Ano, je to závod i o běhání, ale také o přejíždění autem z předávky na předávku...

21.5.2017 v 9:39 | Karma článku: 7.53 | Přečteno: 171 | Diskuse

Iva Děcká

LH 24 podruhé aneb loni jelen a letos mžitky před očima

Také letos jsme se museli vrátit na „místo činu“ a zkusit opět posunout své limity. Extrémní závod LH 24 má své kouzlo a jakmile vám jednou učaruje, nelze mu odolat. Běhat 24 hodin na vrchol Lysé hory a zpět, to je prostě výzva.

27.1.2017 v 18:08 | Karma článku: 12.72 | Přečteno: 302 | Diskuse

Iva Děcká

Valašský hrb 2016 - sem tam nějaký frk či drb…

...přijet, běžet, prožít, vidět a SLYŠET... Tak trochu neběžecky o běžecké akci aneb člověk si musí závod užívat všemi smysly... Žádný z uvedených rozhovorů nebyl cílený a připravený, prostě je to tak, jak nám huba narostla.

31.5.2016 v 15:22 | Karma článku: 14.15 | Přečteno: 432 | Diskuse

Další články z rubriky Hobby

Veronika Valíková

Jak jsme vypluli na moře

Letos jsme si naplánovali cestu po jižní Itálii. Ponzu, Ischii, Capri, Amalfi, Agropoli, Liparské strovy, Sicilii – a zpět. Člověk míní, Pánbůh... ale nepředbíhejme, nejdříve jsme zvedli kotvy a pozdravili se s mořem...

19.11.2017 v 15:50 | Karma článku: 9.42 | Přečteno: 248 | Diskuse

Jiří Mitáček

Mám doma malýho zmetka…

Každý má něco, co časem přejmenuje, pokud se mu ta věc moc líbí, nějakou zdrobnělinou – zvířecího miláčka, oblíbený gaučík - otománek, počítačový koutek - virtuálek, ledničku – telku v HD kvalitě, špajzku – bio koutek a jiné...

16.11.2017 v 11:13 | Karma článku: 17.80 | Přečteno: 879 | Diskuse

Vladimír Janák

Už jste si na tiskárně vytiskli video z dovolené?

Ano čtete správně: tisknout video na tiskárně. A ne, nejde o recenzi technologie z daleké budoucnosti, ani o noviny s pohyblivými obrázky, které jste mohli vidět ve filmovém zpracování Harryho Pottera. O čem je tedy řeč?

8.11.2017 v 23:57 | Karma článku: 5.00 | Přečteno: 188 | Diskuse

Hana Hořáková

Tvoříme na křídlech Měsíčnice

Motýlky z Měsíčnice, zdobíme naše domovy, několika způsoby, kolíčky, zápichy do květináče, zavěšením v prostoru.

5.11.2017 v 15:13 | Karma článku: 4.22 | Přečteno: 99 | Diskuse

Horst Anton Haslbauer

Hyundai, Lamborghini, McLaren a mé dcery

K loňským narozeninám s číslem 77 jsem dostal od dcer Ivy a Petry zvláštní dar. Zaplatily mi možnost, vybrat si svezení v některém supersportovním voze dle vlastního výběru, který nemá problém pokořit třístovku ...

18.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 16.90 | Přečteno: 320 | Diskuse
Počet článků 13 Celková karma 0.00 Průměrná čtenost 543

Mladá tělem i duchem, vystudovaná vysokoškolačka, aktivní sportovkyně /běh/ a milovnice psů, normální žena a maminka dvou dětí. No ačkoli mí přátelé si myslí, že jsem sem spadla z oblaků a nejsem úplně normální, tak nevím...



Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.